Já byla šťastná, že jsem nazpět doma, v ČR. Dady byla hodně špatná, do Česka opravdu nechtěla. Kdyby to bylo možné, chtěla odjet naším autem z Kanady do USA, žít tam, jezdit po farmách, učit se třeba stavět slamostavby apod. Odloučení na nějakou dobu chtěla ve vztahu.
V ČR jsme se zařídily, já na 3 měsíce onemocněla s játry, úplně jsem ztratila energii. Dady nastoupila na jaře do práce, dělala v mezinárodní firmě logistického disponenta. Žijeme na Domažlicku. Já nastoupila v ČR do firmy s námořními kontejnery, dostala jsem velkého DAFa truck a šup na úzké české silnice, první 4 dny jsem jezdila po příkopech. Ale pak jsem to rozjezdila. Ve firmě jsem dostala smlouvu na 10 tis. Kč na smlouvu a zbytek na ruku cca 20 tis. měsíčně. No po 5 dnech ježdění v té firmě jsem dala výpověď, nedokázala jsem ustát takovou pracovní smlouvu, která nechrání zaměstnance a doufat, že mě firma možná na konci měsíce zaplatí to co slíbila. Zorientovala jsem se na hledání truckeřiny v Německu. Našla jsem tam práci řidiče, rozmluvila se německy, vystřídala takové 4 firmy, než jsem skončila v jedné firmě se sklopkami kousek od Českých hranic. Dady nastoupila pracovat do štale - do kuřatárny, kde dělala v české skupině. Makala tvrdě fyzicky, práce obnášela např. nasazování malých kuřátek do štalí, chytání slepic na smrt, čištění štalí atd. Hnusná smradlavá práce, ale aspoň za eura.
Po jednom roce života nazpět v ČR jsem se já rozhodla se zkusit nazpět vrátit do Kanady (Dady se tam chtěla vrátit pořád, ale čekala na mé rozhodnutí). Vadilo nám, že český národ je síla ustát, mentalita lidí, neustálá nasranost lidí na cokoliv, přítup firem k zaměstnancům (i v Německu to byla síla, jak se Němci chovají k cizincům). Začala jsem rozesílat životopisy po Kanadských firmách a za každou cenu se tam vrátit nazpět. Jediná možnost byla najít firmu, která má LMO (Labour Market Opinion), je to povolení vydané vládou, úřadem pro nedostatek zaměstnanců zaměstnávat cizince, i transoceánské (oversea employee). Ozvala se mi jedna firma, udělala jsem pár pohovorů po Skype, nepřijali mě z důvodu, že jsem byla v Kanadě azylant. Pak se mi ozvala druhá firma a s tou jsem pohovory udělala dobře, bylo to na 5 pohovorů s personalistkou, hodinový těžký test z angličtiny po skype, pohovor s managerem firmy. Firma se nacházela v Saskatchewanu. Poslali mi pracovní smlouvu, LMO a podaly jsme s Dádou žádost na Kanadskou ambasádu v Praze o pracovní vísa. Musely jsme žádat o povolení opětovného vstupu do Kanady - proč? Protože nám při odletu z Kanady na letišti dali leaving certificate, kde uvedli, že jsme deportováni a nežádoucí (což jsme nevěděly). Naše CA právnička nám říkala, že když dobrovolně opustíme Kanadu, že se můžeme pak kdykoliv nazpět vrátit ať jako turisti nebo na práci, třeba pomocí LMO. ale že z praxe ví, že ti lidé mají pak velké problémy se dostat nazpět do země). Na českéé ambasádě jsme žádaly spolu s LMO o povolení vstupu do Kanady, to měla ambasáda poslat do Kanady, Kanada to schválit a my pak dostat nové prac. povolené. Po 2 měsících po aplikaci v ČR se Dady dozvěděla, že naše visa po 14 dnech rovnou zamítli, naše cestovní pasy tam ležely 2 měsíce, nigdo se nám neozval z ambasády, nic, prostě nás shodili ze stolu. Uvedli důvod k zamítnutí víz ten, že nemáme žádný důvod k návštěvy Kanady. A tím to vše skončilo. Obrečely jsme to, přemýšlely co dál, zdali jít žít do jiné země. Nakonec se rozhodly, že zkusíme zůstat v ČR, pracovat v Německu, snažit se najít pohodové přátele (což se nám po 2,5 letech nepodařilo), usadit se. Začaly jsme stavět u hranic slaměný dům (2013), obě pořád makáme v Německu, česká mentalita lidí nás dohnala a bojujeme s ní jak se dá. Další cíl je takový, že dostavíme dům, uložíme v něm peníze, vezmeme velký stavební úvěr, který jsme nigdy nechtěly. Budeme mít dítě, psice je pořád s námi. A když nás hodně nasere Česko, tak dům prodáme, otočíme se na podpatku a půjdeme žít do světa. Kam? To je problém, Na New Zeland nem§žu, ve svých 37 letech bych měla problém dostat prac. povolení, Anglie je zabitá (špatné počasí a bez přírody), táhne nás Skandinávie - tam ale neumíme řeči a s AJ se tam nechytneme pracovně. Takže kam? Třeba až budeme něgdy milionáři, tak půjdeme někam na východ k moři, bůh ví.
Děkuji, že jste ten blog dočetli až sem. Budeme rády, že se nám ozvete, napášete třeba komentáře nebo i třeba se stavíte na čaj když pojedete kolem Domažlic. Email máte v kontaktech. Mějte se krásně, rádi a sluníčkově. S láskou Helena Krobotová (i na Facebuku :-).